sometimes i just hate myself, so what?

1. února 2014 v 19:08 | Liu Shavi |  thinking
Deprese. Chvíle, kdy se zničehožnic začnu nenávidět. Nemám ráda své tělo, svůj obličej, lidi kolem mě. Neexistuje žádná osoba, které bych mohla říct všechny svoje pocity. Ovšem, že kolem sebe mám lidi, které bych nikdy nevyměnila, ale nejsou to ti, kterým bych se mohla svěřit. Kamarádka, kterou znám celý život mě pořádně nepochopí a ke všemu je ode mě daleko. U druhé kamarádky mám obavy, že se mi vysměje. A nejlepší kamarád? Tomu ani nevím, proč to nechci říct. Asi možná proto, že nepatřím mezi ten typ lidí, co snadno důvěřují. S lidmi umím mluvit o všem, jen ne o svých pocitech. Je to něco, o čem se mi strašně těžko mluví.



Nikdy jsem nebyla člověk, který by brečel. Plakala jsem jen když někdo umřel, nebo tak něco. Teď mě rozbrečí sebemenší blbost. Když vidím na tumblru fotky holek s vypracovaným tělem, nádhernými vlasy nebo fotku zamilovaných lidí, v tu chvíli mi v hlavě bleskne myšlenka jako "tohle nikdy mít nebudu" a hned je tu depka, která mě častokrát rozbrečí. V tu chvíli začnu nenávidět svoje tělo, vlasy, obličej, občas i život, i když vím, že to je přehnané. Vím, že je hodně lidí, kteří jsou na tom hůř než já, ale i tak. V životě jsem moc štěstí nepobrala. Umím se radovat z každé maličkosti. Nejsem sobecká nebo arogantní, jsem normální holka, které se jenom nedaří. Často trpím pocity méněcennosti. Vím, že nikdy nebudu tátovi dost dobrá, že nejspíš nikdy nenajdu člověka, kterému budu stoprocentně důvěřovat. Není tady nikdo, kdy by mě podpořil. Kolikrát se cítím tak špatně, že stojím na balkoně a přemýšlím, jestli skočit...


Chci být taková jako dřív. O 20 kilo lehčí, vysmátá, bez starostí, sama se sebou spokojená. Strašně dlouhou dobu se snažím zhubnout, ale pořád se mi nedaří. BMI říká, že mám ideální váhu, ale to je blbost. Já si přijdu...ne, tlustá není to správné slovo...prostě nejsem ve svém těle spokojená. Mých 65 kil na 175 centimetrů mi přijde prostě hodně. Omezuju dost jídel, cvičím, ale rozdíl nikde. Chci aspoň 50 kilo. Chci být zase taková, která nechápala, proč se lidi řežou. Taková, která si myslela, že ostatní kouří jen z frajeřiny. Teď už vím, že jakákoliv fyzická bolest tlumí bolest psychickou a že s každým cigaretovým obláčkem odletí i spoustu starostí. Na povrch jsem možná vysmátá a veselá, ale uvnitř mě je něco zlomeného, co se nechce nechat spravit. Snažím se být veselá ze dvou důvodů - aby na mě nebyla znát špatná nálada, ale hlavně proto, že chci být veselá.


Občas se mezi těmito temnými myšlenkami objeví den, kdy svůj život miluju. Splní se mi přání, mám dobrý den, stane se jakákoliv maličkost, ze které mám radost. Ale stačí, abych byla chvíli doma v klidu a sama - deprese se hned dostaví zpátky. Nevím proč, nevím za co, ale nelíbí se mi to. Snažím se myslet co nejvíc pozitivně. Snažím se tvrdě jít za svými cíli - hodně z nich se mi splnilo. Vždycky si říkám "tohle dokážu, já na to mám", ale ve většině případech se ukáže, že na to nemám. Dřív mi to nevadilo - po každém pádu následoval vzestup, z každé chyby jsem si vzala ponaučení a šla prostě dál. Teď to nejde. Je tu hodně pádů, ze kterých si chci brát ponaučení, ale není tu žádný vzestup. Není tu nic, co by mě naplňovalo. Jen prázdno. Je to jedno z nejhorších období mého dosavadního života. Snažím se dělat si radost čímkoliv, ale ta radost je jen dočasná. Pořád si říkám, že to přejde, že si splním všechny své sny, ale pomalu přestávám věřit...

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.